Farmářky 2

Seděli jsme před Backpackerem a probírali kolik si vyděláme a co si koupíme :-))když kolem nás proběhla černá kočka, pro jistotu jsme se vrátili zadním vchodem, abychom tu smůlu přetrhli - nepodařilo se, objevila jsem na prostěradle malého broučka, po podrobnějším zkoumání jsme broučků objevili víc, ten večer asi šest, všichni byli pěkně nacucaní krví - kupodivu ne naší. Zavládla totální panika, co teď - Peťa byla pro variantu jet okamžitě domů, mě a Járovi se nechtělo, takže jsme jí přehlasovali s tím, že když už jsme strávili se štěnicemi dva dny, pokusíme se najít nějaké jiné řešení. Zasedli jsme k internetu a studovali vše co jsme našli pod odkazy štěnice a bad bug. Jára ráno vyrazil na pole a já s Peťou do obchodů nakoupit desinfekční a hubící prostředky proti štěnicím, dále jsme se vybavili igelitovými pytli, do kterých jsme naskládali všechny naše věci. Taktika byla, vyhnat štěnice z našeho pokoje. Peťa celu důkladně vydesinfikovala, bohužel jsme zapomněli, že nemá okno. Pět hodin jsme pak stáli u otevřených dveří a snažili se puch z desinfekčního prášku a spreje vyvětrat. Pravda podařilo se nám tím zasmradit skoro všechny chodby co v bacpackeru byly, ale v našem pokoji se stále nedalo dýchat. Měla jsem vážně strach, že jestli v tom usneme, už se neprobudíme, nakonec jsme spali s otevřenými dveřmi, přesto jsme na pole vyráželi - zfetovaní, zdrcení a zmrzlí. Ještě za tmy nás vysadili z džípů na poli, kde jsme obdrželi nějaký nožík a plastové štítky s čísly, řekli nám, že dnes se sbírají cukety, ukázali nám jakou technikou, jaké velikosti, dali nám obrovské kýble a přidělili nám řádky, co se dělo dalších skoro osm hodin nevím, pamatuji si jen, že jsem šílenou rychlostí ořezávala cukýny a tahala za sebou obrovksý kýbl, který byl těžký jako blázen, neustále jsem se snažila držet tempo s nějakou číňankou a asi francouzem nebo švýcarem, kteří měli řádky blízko mě. Vydržela jsem to, místy jsem byla i na první pozici, pravda posledních pár hodin už jsem se nemohla narovnat, ale jeden asiat mi poradil zůstat v předklonu. Šlo to a jela jsem dál. :-) Když jsem pak zjistila, že z pěti nováčků, kteří tam toho dne byli, to tři vzdali, takže jsme to vydržely jen já a Petra, byla jsem pyšná :-). Bohužel jsem v zápalu boje ztratila orientaci i v počtu štítků, kterými se označovali plné kýble, ale podle číňanky odhaduji, že jsem jich měla zhruba dvacet - za skoro osm hodin práce - na peníze přepočteno 50AUD. A to jsem poté zjistila, že jsem se svým výkonem na špici, např. můj kolega angličan měl kýblů 11 - vydělal si tedy 27,50 :-).

Sbalili jsme si věci, vzali krabičku s pochytanými štěnicemi a vyrazili na recepci, potřebovali jsme dostat zpět své pasy a nepřijít o depozit 50AUD, který propadá v případě, že nenahlásíte svůj odjezd dříve než tři dny předem. Byl to boj, recepční na nás řvala, že se nám nechce pracovat, zřejmě nás obviňovala z toho, že si štěnice vozíme sebou a pak vydíráme nebohé majitele backpackerů o navrácení peněz, bušila pěstí do recepce, ale odhlásila nás.

O půlnoci jsme nasedli do autobusu Greyhound a ráno v sedm vystoupili v Brisbane, zrovna se vraceli Australští fotbaloví fanoušci po prohře s Německem, stejně jako my, jak zpráskaní psi. Zhruba deset dní jsme postupně mrazili všechny věci co jsme měli sebou na farmě v našem padesátilitrovém mrazáčku, protože podle internetu, štěnice nepřežije bod mrazu....zřejmě nepřežila a tak když jsem se vyléčila se zánětu sluchovodu, vyrazili jsme na další cestu, tentokrát za poznáním...ale o tom příště.

P.S. Pozitiva z farmářské výpravy - v Bundabergu mají u hospod obrovské zahrádky na kterých se smí kouřit, Jug piva tu stojí v určitých hodinách jen 5 dolarů, a 300g biftek tu mají v neděli za neuvěřitelných 6,50 :-)i s hranolky a zeleninou - chápu to - výplaty tu totiž mají proklatě nízké :-).

Obrazová příloha jen pro silné povahy: