Veselé vánice

Milé čtenářky a milí čtenáři,

děkujeme vám za vaši přízeň, přání a komentáře a přejeme vám veselé vánice!

Regina a Petra

PS : Dnes průměrná teplota nepřekročila 28 stupňů -  a to nám před dvěma dny začalo léto - neuvěřitelné ;)

Kukaráča@kokrouš...

Nedílnou součástí života v Austrálii je flóra a fauna... Dnes se na základě vašich mailových dotazů budu věnovat fauně... a to jednomu speciálnímu druhu. Ano, jsou tady zvířátka a zvířata a obludy a monstra... Pokud nepočítám opilé Ozíky v hospodách, tak asi nejrozšířenější zvířenou je cocroach neboli la cucaracha neboli pěkně počeštěně kokrouš. Negůglujte, ani nehledejte slovníky, napíšu vám překlad - je jednoduchý. ŠVÁB.

Poprvé jsme se s kokroušem setkaly na ulici - na hlavním bulváru - kde se jich mihotalo pěkných pár kusů v okolí kanálů - ale to jsme ještě netušily, s kým máme tu čest. Kokrouš australský totiž vypadá trochu jinak - je větší, tlustší a hlavně - létá... a to je teda sakra zrada... Minulý týden ve čtvrtek jsme přišly z hospody asi tak ve dvě ráno, odemkly dveře a z chodby nám do bytu šílenou rychlostí vběhl kokrouš - nastala zběsilá panika - utíkaly jsme zavřít dveře do našich ložnic, ale pozdě - bohužel kokrouš pronikl do Regininy ložnice a schoval se za komodu. Nebudu to prodlužovat, velmi rychle jsme vystřízlivěly, popadly koště a cca dvě hodiny sledovaly každá jednu stranu komody, abychom kokrouše vymetly - podařilo se nám to po další hodině....na to jsem zasedla ke Googlu a začala hledat prostředky proti kokroušům - mají jich tu spoustu,  elektrické, sypací, roztoky, injekce....jsou tu i specializované firmy na kokrouší hubení - u nás zvítězil prostředek s poetickým jménem HOVEX, který je dostupný ve Woolworsthu... Druhý den ráno jsme se pěkně oblékly na nákup HOVEXU a v tom nám někdo buší na dveře - a představte si, pest control! Chlápek do bílého odděný nám bezplatně prohlédl byt a do všech kritických míst nastříkal antikokrouší něco, takže kokroušové - bye, bye - do našeho apartmánu už se nedostanete...

To je pro dnešek vše, mějte se a brzy načtenou, P.

Klíče

Opravdu nevím, čím to je, ale nějak se nám v poslední době nedaří :-).Všichni píšete jak nám držíte palce a výsledek, no škoda mluvit, jestli vy to nějak neflákáte :-). Tak třeba například jsem ztratila klíče od našeho bytu, bohužel vůbec nevím kde. To je však jenom začátek peripetií s klíči. Ale popořadě:

Minule Peťa psala, jak jsme se znovu obuly do obíhání a shánění práce, měly jsme nohy ušoupané, z toho obcházení a roznášení životopisů, až jsme dorazily k hotelu Hi Surf. Váhaly jsme jestli tam vůbec jít, byly jsme už dost unavené a nějaký chlapík na štaflích tam něco opravoval, na recepci byla hromada ručníků, tak to vypadlo tak nevábně, ale co, když už jsme tady dáme poslední a končíme. Recepční nám zavolala "Lizly" - vedoucí úklidu a ta kupodivu šla s námi ven a dala opravdový pracovní pohovor, bylo na ní vidět, že se jí líbíme, ale pořád něco říkala v tom smyslu, jako že škoda, že jste nepřišly minulý týden, no ale nakonec řekla, že si to rozmyslí, a když tak zavolá. Měly jsme z toho dobrý pocit, jenže utekl, pátek, sobota, neděle a nic. V pondělí ráno, jsme se hodily do gala s tím, že jedeme do knihovny vytisknout životopisy a dáme další kolo obcházení, přitom se stavíme v Southportu v surfařském clubu, kde nabírají personál. Když jsme se dostatečně načančaly, zazvonil telefon a volala Lizly, jestli bychom mohly přijít na úklid. Hurá, máme zkušební den, svlékly jsme sváteční oblečení, nasadily pracovní, skočily na kola a jely do PRÁCE. Dostaly jsme dva velké dvouložnicové apartmány, k tomu jsme vyfasovaly vozík pro pokojské (obrovksá těžká kráva, plná dezimfekčních prostředků a různých drobností co se dávají do hotelových pokojů (mýdla, šampony, toaletní papíry) a už jsme jely - převléknout postele, vyluxovat, vytřít ložnice, umýt koupelny, loundry, obývák a dát do kupy kuchyň - lednice, trouba, myčka, mikrovlnka, všechno umýt nakonec celý byt vyluxovat, vyměnit ručníky atd., atd. Mezi tím, co jsme v potu tváře (to tedy doslova, lilo z nás v tom vedru neuvěřitelně) jezdily jak kuny, přichází ostatní zaměstnanci obhlídnout nové maso - nejdřív maďarský mladík, opravář-holka pro všechno, ale milý a nejspíš šťasntý, že jsme skoro sousedé a pak postupně zástup indických uklízečů - kteří, chodí kontrolovat, co je to za drzé osoby, které je připravili o kus práce. První apartmá je hotové, voláme Lizly ať zkontroluje, co je ještě třeba doladit, protože ačkoli v našich CV tvrdíme, že jsme zkušené uklízečky, tak v Evropě by mohly být jiné standardy :-), posílá nás do dalšího apartmá s tím, že nám pak řekne co je třeba změnit, či opravit. Začínáme nanovo, tentokrát už nám jde práce rychleji od ruky, jelikož jsme částečně pochopily systém australského uklízení - check it, check it, protože indičtí uklízeči mají apartmá uklizené za 1,5 hodiny, což není v lidských silách, pokud tedy opravdu uklízíte. Přichází Lizly s verdiktem- kupodivu nás chválí, máte tam jenom drobnosti na opravu, polštáře se musí zastlat do přehozů (ale to nám předtím neřekla), ještě jednou umýt dvířka od trouby a pár opravdu maličkostí, jako například, že v jedné ze skříní zbyl vlas...ale vypadá opravdu spokojeně a hned se nás ptá, jestli můžeme přijít i zítra. Super, jasně, že můžeme :-). Tak to vypadá, že máme opravdu práci :-)). Bomba, dokončujeme druhé apartmá - následuje kontrola, oprava nedostatků a jedeme výtahem zaparkovat mycí vůz zpátky do úklidové místnosti. Jenže ejhle, vůz se zasekl ve výtahu a nejde s ním vyjet, Peťo prosím tě chytni ho vepředu a zkus trošku nadzvednout, Peťa ze všech sil rve těžký vozík najednou se nadzvedne a povídá - a je to v pr...., spadly mi klíče od pokoje do výtahové šachty. V tu chvíli se z druhého výtahu vychází Lizly, hned za tepla hlásíme co se nám stalo, v domění, že zavolá výtahovou službu a ta klíče ze šachty vyndá. Z jejího výrazu jsme pochopily, že nejsme v Čechách, ale v Austrálii, chvíli to vypadalo, že Petra zorganizuje akci na záchranu klíčů přímo v hotelu, ale Ozíci následovaní tlupou jásajících indických uklízečů, kteří opravdu neskrývali nadšení z toho, že jsme něco provedly, jí přemohly a Lizly nám oznámila, že na zítra pro nás bohužel práci nemá. Ale že nám možná zítra odpoledne zavolá jestli nebude něco ve středu....

Takže další tipovací soutěž pro Vás....a ) Zkuste odhadnout, zdali dostaneme další práci od Lizly nebo ne? Tedy jestli jsme zaměstnané nebo nezaměstnané :-) ????

b)A prosím Vás napište nám co se nám stane do třetice? (1. Regina ztratila klíče od bytu 2. Petra klíče od hotelového pokoje 3. ????) Díky moc se těším co vymyslíte, pa příště

Karaoke ala OZI

Včera jsme se opět daly do hledání práce naší oblíbenou metodou ala Svědek Jehova, bůh s tebou. Tentokrát už to bylo o hodně lepší než poprvé, možná jsme překonaly bariéru studu a strachu, že nebudeme rozumět anebo jsme to spíš vzaly jako praktické cvičení angličtiny a taky jsme si řekly, že na tom prostě nezáleží. Naším cílem se staly hotely v blízkém okolí a jako zaměstnání jsme zvolily úklid. Vypracovaly jsme absolutně dokonalý společný životopis, ve kterém jsme uvedly naše zkušenosti, dovednosti a znalosti s úklidem - v podstatě sotva jsme se narodily, už jsme věděly, že chceme být uklízečky. Uklízení ovšem není jenom naše práce, ale zároveň i naše největší hobby!!! Ve svém povolání/hobby jsme dosáhly nemalých úspěchů a prakticky jsme se vypracovaly na vrchol uklízení a to nejenom v Čechách, ale i v EU.  Naše ohromné zkušenosti zcela uchvátily mnoho potenciálních zaměstnavatelů, takže dneska se zaslouženě povalujeme doma a čekáme na stovky telefonátů a luxusních nabídek.

Při našem obcházení jsme shodou okolností úplně nejblíž k našemu bytu našly hospodu - spíše tedy klub - ve kterém je terasa s pohodlnými křesílky, stolky a popelníky a mají tam  nejlevnější malé hnusné (za 2,5 AUD), což je luxus, takže jsme si v jedenáct dopoledne jedno daly a vyrazily dál. Večer jsme se do klubu vrátily, abychom zjistily návštěvnost a jak už to tak v Ozi hospodách bývá, oslovil nás Ozík, koupil nám pití a celý večer nás "bavil". Byl původem Turek, takže to fakt byl hardcore,  asi největší hrůza po Robovi, co jsme tady potkaly. Ano, čtete správně - náš život se rozdělil na život před Robem a na život po Robovi... Krátce před osmou hodinou začalo v klubu karaoke, a to je teda fakt nářez - mám jenom malé zkušenosti s karaoke z Prahy, které se dají shrnout do věty - ožralí se producírují na pódiu a zpívají a většinou je to sranda, ale Ozíci to fakt mají položené jinak - publikum tvořili čtyři lidé, kteří zároveň byli zpěváky a v pravidelných intervalech se střídali na pódiu. Nikdo netleská, níkdo nepíská, nikdo se nesměje, berou to fakt seriózně a vážně.. samozřejmě mezi zpěvem a díváním se na ostatní nechlastají, ale soustředí se na svůj příští vrcholový výkon...  Zlatým hřebem večera bylo, když Turek si objednal píseň a šel nám zazpívat (to teda říkal, podle nás obou recitoval a to ještě tvrdě mimo rytmus) rokenrol. Pak naštěstí přišla hvězda místního tv kanálu (čte v šest hodin večer zprávy) a Turek se k ní odebral, protože ji miluje - už asi tři roky, bohužel nešťastně... ale prý se mu ulevilo, když se s touto skutečností mohl svěřit dvěma cizinkám...

Tak přátelé, to je pro dnešek všechno, jdu pokračovat ve sladkém nicnedělání, těším se na vaše komentáře a brzy zase načtenou! P.

Danám k svátku

Naše milé Dany, přejeme vám všechno nejlepší k svátku a posíláme malý obrazový dárek.
Petra a Regina

Previously....

tady u nás je půl dvanácté v noci a já po dlouhé době nemůžu usnout, tak jsem se rozhodla napsat krátkou rekapitulaci. Proč zrovna dnes? Protože jsme tu jedenáct týdnů.... Ano, už je to jedenáct týdnů... čas tady strašně rychle utíká nebo se mi to jenom možná zdá? Tak pojďme na to - co se v těch uplynulých týdnech přihodilo....

Největší díl zabrala škola - celkem šest týdnů. Můj pocit ze školy je, že moje angličtina je stále stejná - necítím a neslyším žádný pokrok, i když dneska jsem dokonce rozuměla prodavači v backpakeru, jestli chci tašku na nákup a dokázala jsem okamžitě odpovědět, ale to je asi tak všechno. Abyste nemysleli, že dojímám, zde uvádím přesný přepis konverzace : "Bag? No, thanks". Přesto, že se snažím každý den číst a dívat na televizi, tak nepociťuji žádné dramatické zlepšení ve stylu - aha, konečně rozumím! Předevčírem jsem měla sen, ve kterém se mi zdálo, že jsem v nemocnici na ortopedii na kontrole a že všichni KROMĚ MĚ mluví anglicky a já jim nerozumím! To teda bylo něco... Ne,  Káťo a Danice, ještě nesním v angličtině, já jsem samozřejmě v tom snu mluvila výhradně česky...

Těch jedenáct týdnů jsem taky vybrala proto, že každý tady mi říkal - počkej tři měsíce a zvykneš si! Tak jsem teda zvědavá, jestli příští týden už jako budu zvyklá... každopádně vám dám vědět...

Tak co tam mám dál? Aha, zábava - tak té jsme si tu užily dost, myslím, že ty nejlepší kousky už jsou docela podrobně popsány na našem blogu, takže se nechci opakovat.. ale přece jenom musím reagovat na vaše maily - ne, není to tady jeden velký mejdan, nejsem dvacetčtyřihodinsedmdnívtýdnu v hospodě, to prostě jenom tak vypadá..:) takže mi nezáviďte, já vám taky nezávidím levnej chlast a cigára!!! A to, že si v hospodě pokecáte i o něčem jiném, než odkud jste v horším případě, v lepším případě o fotbalu....

Určitě jsme poznaly jinou kulturu - je to tu prostě jiné, než u nás - neříkám lepší ani horší, snažím se nesrovnávat, spíš vstřebávat pocity a dojmy, ale rozhodně je to jiné - a pořád myslím na to, že jsem tady na návštěvě, takže se snažím být objektivní - ale stále si říkám, že je to příliš krátká doba na soudy, takže možná za jedenáct měsíců? :-))) anebo to možná ještě bude krátká doba?? kdo ví....

Rozhodně jsem ráda za své rozhodnutí a za to, že jsem odjela - nutně jsem to potřebovala, vymanit se ze začarovaného kruhu a stereotypu.... nelituju toho...

To, co mě tady nabíjí po celých jedenáct týdnů - pláž a moře a slunce, to všechno mi úžasně zvedá náladu, taky jsem začala mít ráda své růžové kolo a prozatím jsem si nekoupila auto :-) i když máme garáž... (opět malá vsuvka - Ozíkům v hospodě samozřejmě říkám, že mám doma porsche a tady jenom pink bike - dojímám :-)) a jde mi to, protože mi to věří - takže Hani, řídím se tvou radou - bohatá, bílá z Evropy) a to, co mi tady chybí - jste vy - moje rodina, přátelé, kamarádi, kolegové - prostě mates :-)

Ale - jedenáct týdnů uteklo jako voda, jedenáct měsíců nebo let uteče taky a já se vrátím... a už se na vás všechny těším!

Takže to by dneska asi stačilo, když to tak po sobě čtu, tak moc ke čtení to není, ale doufám, že mi to odpustíte a nebudete přísní v komentářích (dojímám), a těším se zase brzy načtenou! Takže next....P.

Mário aneb to zas byl den, to byl kolotoč

Poslední den prázdnin, neděle, měla jsem v plánu se jen tak poflakovat doma, vyprat, uklidit, navařit jídlo a hlavně se v klidu připravit na další nástup do školy. Na chatu jsem si začala povídat s jedním němcem Máriem, který už tu žije mnoho let, zval mě na procházku na pláž, ale po sobotním tanci s vlky S a S se mi opravdu nikam nechtělo, takže jsem odmítla s tím, že jsem byla včera v baru a dnes že jsem unavená. Psali jsme si dál, vyprávěl mi, že se mu právě odstěhovala dcera z domu a já jemu zase že jsem přišla o práci a moje kamarádka že taky. Chudák viděl, že na procházku s ním nepůjdu, tak mi nabídl, jestli nechci uklidit ten dům, hned jsem se zeptala, jestli můžeme obě, on že jo a kdy se nám to hodí, věděla jsem, že zítra jdeme do školy, tak jsem mu navrhla, že hned - asi zíral, jak rychle jsem se dostala z únavy :-), ale souhlasil, dohodli jsme se že za hodinu nás vyzvedne. Přijela rozvrkaná rachotina, vedro bylo jako blázen, ale byly jsme rády, že po dlouhých týdnech ničeho, se nám naskytla alespoň tahle jednorázovka. Dům jsme měly uklizený za necelé tři hodiny a Mário z nás byl jak v Jiříkově vidění, byl z nás tak vyvalený, dvě ženské v domě, které jedou jak motorové myši, že ve snaze nepřekážet, ustupoval a ustupoval až jsem ho v jedné chvíli i s návštěvou - německým studentem uviděla namačkané v rohu kuchyně, kde oba stáli jak vyplašení školáčci. Po práci jsme dostaly koláč, popovídali jsme si, Mário nám velmi slušně zaplatil, nasadil nás do rachotiny a odvezl nás zase zpátky domů. Cestou nám moc děkoval, sliboval, že dům se bude snažit udržet v takovém stavu, do jakého jsme ho daly a nakonec se nás zeptal, jestli bychom nechtěly tak dvakrát do měsíce dům dát do kupy. Samozřejmě jsme souhlasily radostně jsme si to vykračovaly k bytu s tím, že si po tříhodinové posilovně dáme pohov a v tom mi přišla sms, nevěřila jsem vlastním očím, po týdnech se ozval Blake, jestli bych nebyla tak hodná a nemohla k němu přijít uklidit, tak jsem se otočila ve dveřích, Peťa mi šoupla svačinu a šla jsem na druhou směnu :-). Od té doby se ozývá tak dvakrát, třikrát týdně, jo holt holky z Čech asi umí uklízet :-)) a masérky jsou nejspíš uklízečky na pytel :-).

P.S. Tímto třetím dílem uzavírám sérii poznatků z Queenslandského chatu...

Steve and Stephen

Minule jsem Vás slíbila, že dopovím co se dělo po zbytek večera, po zbabělém úprku R-blbíka. Jak už jsem napsala, cca 3 minuty po té zavolal další adept, že přijde s kamarádem.....Byly jsme totálně vyplesklé z toho, že nás blbík bez rozloučení a udání důvodu opustil, takže když se na zahrádku přihrnuli dva chlapíci, z nichž jeden velmi vzdáleně připomínal fotku z profilu "beachboye", který měl dorazit se svým společníkem, znejistěly jsme. Chlapíci si stoupli k zábradlí zády k nám a bavili se mezi sebou nám nesrozumitelným nářečím :-). "To jsou Peťo určitě oni, ale když nás viděli, tak se k nám radši nehlásí" tvrdila jsem, "co budeme dělat, zdrhneme, nebo se necháme totálně potupit od dalších? "Ještě chvíli vydržíme, přeci tady nenechám plného Hogardena", no ale vypadají strašně, tak radši zdrhneme ne?"takhle nějak probíhal náš rozhovor. "A co když to nejsou oni?Víš co já půjdu na záchod a prozvoním číslo, ze kterého volali, ty hlídej a jestli se jeden z nich hne, tak zdrhej." Provedla jsem domluvenou akci s mobilem, vrátím se zpátky a Peťa hlásí: "Nic nezvonilo, třeba si radši vypnul zvuky" :-)). No prostě Jedličkárna na vycházkách a v tom jsem zahlédla hrozně vysokého chlapa, jak s úsměvem nakukuje na naši terásku, než jsem to stačila Petě nahlásit, přihrnuli se k nám jak velká voda dva Aussici, představili se jako Steve a Stephen. A už to jelo, opravdu jsme se nasmáli, celý večer nás hostili a bavili , takže se nám nálada vcelku spravila, hlavně po té, co Petra převedla řeč na sport, oba byli totiž šílenci do fotbalu, Steve ještě ve svém věku hraje a Stephen je trenér nějakého místního klubu. Oba byli nadšeni z Petřiných znalostí ze světa sportu, ale maximálně je fascinovala její záliba v Hogardenu, ani jeden z nich v životě neviděl nikoho zvládnout víc než jeden, což byla pro Peťu úplná brnkačka. Asi bychom tam stáli dodnes a oni by do Petry s hrozným nadšením lili další a další pivo, ale naštěstí po půlnoci Hogarden došel (podotýkám, že ho na celém Gold Coast pije jenom Petra), tak jí ještě ukecali a musela vypít jednu Victorii, na oslavu vítěztví :-) a jako poctu Australskému pivu, když jsme se pak o tom spolu bavily, říkala, že to byl ten nejtěžší úkol, ale zvládla to. Během večera uzavřela se Stephenem sázku o šest beden piva, že naši vyhrají finále Davis Cupu....tak se kluci prosím Vás snažte, nebo přijdem na buben. P.S. Přiložené foto Steve, Stephen nemá profil :-).

Výsledky tipovací soutěže!

Ahoj všem, díky za účast, moc jsme se pobavily u Vašich příspěvků a musím říct, že tentokrát to holky vyhrály na plné čáře :-).

90% mužů v Austrálii - Queenslandu- má na svých profilech, mezi svými koníčky uveden SHOPPING. Mě to tedy dost šokovalo, ale zase když jsme pak viděly Robíka na živo, tak už mi to ani tak strašné nepřijde :-). Takže IVA a GÁBINA první místo, ale schůzku s Robem vyhráváááááá Jimmie, tímto mažu foto našeho blbíka z blogu, stejně se mi pokaždé když jsem ho uviděla udělalo nevolno a posílám ho výherci :-). U nás "doma" se teď usadila hláška (pokud zazvoní telefon, přijde sms, někdo zaklepe nebo venku zatroubí auto) obě shodně hlásíme to bude asi Rob, už zase nás někam tahá, tak jsem ráda, že se ho zbavíme a že si teď bude užívat s někým dalším. Jimmie blahopřeji a všem ostatním zúčastněným díky za kreativitu a za snahu.

Jak se pije v Aussii

Máme tu jednu záhadu, tedy měly jsme. Stále jsme diskutovaly o tom, jak je možné, že tady pozřeme jednu sklenku alkoholu a už máme naváto. Vím zní to divně, protože ti, kteří nás znají vědí, že nejsme žádná ořezávátka, a že umíme pěkně zapařit, když je dobrá nálada a společnost. Ale tady si dáme jednoho malého panáka, ještě navíc naředěného ohromným množstvím limonády a hned nám sedí za krkem, ale takovým způsobem, že Vám ztěžknou ruce a nohy nemůžete normálně artikulovat ani pořádně stát. Pečlivě jsme studovaly etikety, jestli třeba australané nedávají do nám známých nápojů více volume, což by odpovídalo cenám, ale není tomu tak. Možná jsme notorické alkoholičky, a nic nevydržíme, takže jsme to zkoušely přepít, nepomohlo , pak jsme zkusily nějakou dobu abstinovat a po první sklence to bylo zase stejné. Variantu, že to bude asi teplem jsme zamítly s tím, že stejně pijeme až po setmění a to už zase takové vedro není. Navrhovala jsem Peťě, vyhlásit veřejné téma a zeptat se zkušenějších na našem blogu, aby nám poradili, proč nám tady alkohol tak rychle leze do hlavy. Ale nebylo třeba, před pár dny sedíme na zahrádce a Petra povídá, "už to vím, proč jsme tady po jedné skleničce na šrot, protože jsme hlavou dolů :-)."

P.S. Ale nebojte se, že Vám tu děláme ostudu, ve srovnání s australany, jsme na tom, co se výdrže v konzumaci nesrovnatelně lépe, ale o tom až příště.

Pavel Bobek a jiní

Abych Vás trošku uvedla do reality a viděli jste, že tu opravdu nemáme na růžích ustláno :-), musím Vám popsat můj další sen, představte si , že dneska v noci jsem byla u Pavla Bobka, jsem totiž jeho uklízečka, přišla jsem k němu hrozně unavená, má strašně malý byt (měřím 162cm) a všude jsem se tam musela sklánět a navíc přeskakovat hromady vypraného prádla, které jsem měla vyžehlit. Bobek nebyl doma a já jsem se svalila na postel a usnula. Za dvě hodiny jsem se probudila a začala panikařit, že to žehlení nemůžu stihnout, honem jsem zapnula žehličku a začala žehlit první kapesník, žehlička byla hrozně malá, takový ten cestovní typ, takže mi to šlo jako psovi pastva a do toho se samozřejmě Pavel vrátil. Jen co spatřil, kolik mám hotovo, okamžitě pochopil, že jsem uklízečka na h.... Jestli jsem i ve snech nezaměstnaná bohužel netuším, protože těsně před tím, než mě stačil vyrazit jsem se probudila. Jistě chápete, že jsem ráno neměla nejlepší náladu, po tom co jsem v noci zažila a do toho Petra pobíhala po bytě a hlásala, že dneska naposledy (do školy). Sedla jsem si naštvaně na zahrádku a tupě zírala. Petra vrazila do garáže a za zpěvu "Kéž bych jednou byla celá bílá, jako Jawa 250" rvala naše růžová kola z garáže. To mě dorazilo :-) hrabe nám oběma :-). Pa R