Na koníčky

Abychom toho neměly málo, naplánovaly jsme si hned po výletu lodí přesun na dostihovou dráhu neboť zrovna ten den byl vstup pro ladies zdarma a to jsme nechtěly propásnout. Místní Gold Coast Turf club jsme našly poměrně snadno, protože vzdušnou čarou (nebo spíše po vodě) je od našeho bydliště opravdu co by kamenem dohodil, po souši je to ale pěkných pár kilometrů a proto jsme zvolily přesun autobusem. Kdyby nám býval zastavil, tam kde jsme chtěly a jako již velmi zkušené cestovatelky zmačkly včas signalizační tlačítko, byly bychom tam co by dup. Autobusák ten den, ale neměl náladu na nějaké zbytečné zastavování a tak nás popovezl o pár kilometrů za závodiště. Nevadí, to dojdeme, vyrazily jsme po čuchu, protože koňský hnůj bylo cítit na míle daleko. Po cca hodince jsme zdarma :-) vstoupily do pěkného, udržovaného areálu a stihly jsme ještě posledních pět závodů dnešního dne. Australané jsou velice hraví, jejich závislost na gamblingu všeho druhu je pověstná a tak během přestávek mezi jednotlivými závody běžely na velkoplošných obrazovkách přímé přenosy z dostihů ze všech australských států a u desítek bookmakerů jste mohli sázet na všechny současně běžící závody, protože kurzy se lišily....chvíli nám trvalo, než jsme pochopily místní systém a než jsme se zorientovaly, takže tentokrát jsme nevsadily...jen tipovaly...možná škoda, protože jsme měly dvě první, jedno druhé a jedno čtvrté místo...

Cesta zpět byla také zážitek, pěšky jsme se vydaly směrem ke Q1 - našemu orientačnímu bodu a po cca hodince jsme dorazily na první autobusovou zastávku, musím Vám vysvětlit, že chodit pěšky po neturistických částech GC je neobvyklá záležitost, tady všichni jezdí auty, taxíky jen chudáci a turisté občas busem, takže byl vcelku zázrak, že jsme v této části GC nějakou zastávku vůbec našly a to, že dle jízdního řádu, máme ještě šanci počkat na poslední autobus (bylo tři čtvrtě na čtyři odpoledne:-),který má přijet za půl hodinky, nám přišlo jako zázrak č. 2. Sedly jsme si na lavičku a libovaly si, jak nám ten den pěkně vyšel, lodní výlet, kdy nepršelo, úžasná atmosféra na dostizích, kdy dav sledující doběh krásných závodních koní vře a teď se ještě domů dovezeme :-)). V půl páté jsme znejistěly, ale zvyklé na místní poměry jsme si řekly, že nebudeme panikařit, neboť pro místní dopravu půl hodinka zpoždění sem, půlhodinka tam a ještě dalších dvacet minut počkáme...no nebudu to protahovat.

Velké bylo naše překvapení, když jsme doma pohlédly do zrcadla. To, že Petra vypadá jako rudá tvář, jsem přičítala pochoďáku, který jsme absolvovaly po té co autobus vůbec nepřijel a musely jsme máknout, abychom se domů dostaly za světla, po odložení šatstva jsem dohledala, že mám na těle vypálené své letní šaty se širokými ramínky, dále nás poznáte podle vypálených hodinek na Petině zápěstí a náramku na mé levé ruce...polozataženo může být také polojasno :-)....a můžu Vám říct, že dá hodně práce to zamaskovat, abyste večer vůbec mohly někam jít :-).